Jsem smutná.

Kotě mi říkal kamarád v Manchesteru, spolužačka na základce a občas tak na mě zahulákal někdo na ulici. Moje tehdejší přítelkyně zrovna udělala advokátní zkoušky. Byla se s sebou moc spokojená. Všechno zvládla sama a se samejma jedničkama.

„Ahoj, právníčku, jsi doma?"

„Jo, jsem."

„A co děláš?"

„Jsem smutná." 

"Jsem smutná" byla její fráze. Pokud potkáte někoho z Ostravy a odpoví na otázku „Jak se máš/Co děláš?" „Jsem smutná“, znamená to, že má kocovinu jak cyp. 

Druhý den jdu pěšky ze Strossmayerova náměstí, nahoru po Miladě Horákové. Před Cobrou stojí skupinky krásných, mladých lidí a dvě kymácející se postavy. Holka na jehlách a chlápek, co vypadá jako medůza v obleku. Když je mám v závěsu, někdo zakřičí: 

„Hej, Kotě!"

Je úterý večer, moje holka surfuje v lodičkách na chodníku, je krásná noc a zítra si napíšem. 

„Ahoj, právníčku. Jak se máš?"

„Ahoj, dnes jsem hodně smutná."

V neděli večer jdeme na pivo s jejím kamarádem, taky právníkem a taky ostraváčkem. 

„V tydnu sme se tak zkoksovali, že? Že sem nedošla ani do práce."

„Hele, si říkala, že si měla jen jedno pivo."

„Jo, to měla. Ale na koks, ses neptala."

Mě se lidi ptaj na spoustu věcí.

„Alex, ty se jmenuješ Alex?"

„Jo."

„Alex a ty chodíš s holkama?"

„Jo." 

„Alex a jsi věřící?"

„Jo, jsem hodně věřící. Chodila jsem s protestantkou, ateistkou, muslimkou i s židovkou a kvůli ní a tomu koksu, jsem chtěla konvertovat do jinýho znamení."